Jaký jste cestovatel? (levely)

    cestovatel, levely
Tento článek píšu na letišti jednoho afrického státu na základě následujícího impulzu.
Blíží se ke mně člověk, který díky vyvolávání mého jména v letištním rozhlase pochopil, že jsem asi Čech.
“Heleeeď, čáááááu, ty budeš asi náš, viď, že jooo???” a připlácne se mi do osobní zóny.
… Sakra, … kdo mě zná, tak ví, že si zrovna nepotrpím na hlučnou a vtíravou společnost, vlastně já si nepotrpím na žádnou společnost, proto většinou cestuji sám 😃.
“Kámo, tady to bylo super, co?” pokračuje …
“Tedy já ti řeknu, já tedy jako cestuju hodně po světě, víš, říkaj o mně,  že jsem velkej cestovatel. Já byl už na 4 kontinentech, no, jak říkám, viděl jsem toho už docela dost, ale tohle byla prostě parádička, viď?”
… Jeho monolog nebral konce a já, unavený dlouhou několikadenní cestou z vnitrozemí, jsem měl jedinou touhu … zastavit jej.
“Do čeho si balíš věci?” pokládám svou nejčastější otázku na téma “cestování”.
“Cože?” vyhrkne překvapeně, z otázky i z toho, že jsem přerušil jeho proslov.
“Prostě s jakým zavazadlem cestuješ?” ptám se znovu.
“No, s kufrem přeci!” zní odpověď.
“V tom případě mě tvoje historky nezajímají, sorry” říkám mu a jeho nálada se mění z rozšafné na uraženou.
Beze slova se otočí a odchází za svou přítelkyní se silikony a 15cm podpatky s jedinou otázkou v hlavě, proč musel zrovna on narazit na největšího arogantního blbce, jenž nechce vyslechnout jeho úžasné cestovatelské příběhy.
     Otázkou na zavazadlo, se vždycky snažím rychle a stručně oddělovat “zrno od plev”. Přesně na hranici kufr/batoh totiž podle mě leží zlom, mezi fakeovým a reálným cestováním (ze kterého mohou vyplývat zajímavé příběhy). Nejde prostě proniknout do opravdového světa domorodých lidí či přírody s kufrem na kolečkách. V podstatě si opravdu nevzpomínám, že bych někdy slyšel nějaký zajímavý příběh čí poznatek od “kufraře”. Ty opravdové příběhy vznikají, až při opuštění komfortní zóny, tzn. tam, kde někomu došly prachy nebo se ztratil, nebo musel cestovat 6 hodin na střeše náklaďáku uprostřed klubka ostnatého drátu společně se svázaným kozlem a neudržitelným průjmem (ten příběh vám jednou napíšu). Zkrátka podle hesla: “zážitky nemusí být jen pozitivní, hlavně když jsou silné!”
 
     Ale samozřejmě tak jednoduché to není, proto jsem sepsal tento článek, který cestovatele rozděluje.

     Pozn: Před pár lety jsem napsal podobný článek o levelech fotografů, který se dotknul nejednoho nabubřelého ega. A protože už vím jaké reakce mohu očekávat, chtěl bych Vás poprosit, abyste můj článek, ale hlavně sebe, nebrali tak vážně.

LEVELY CESTOVATELŮ

LEVEL 0 – Chata, lázně nebo babička?

(Extrémisté v této kategorii volí i kemping na Mácháči.)
Nejraději by zůstal doma, ale všichni někam jezdí na dovolenou, tak jede také.
Typickou hlášku: “Všude dobře, doma nejlépe” prohlašuje o to intenzivněji, oč méně může s čímkoli srovnávat.

LEVEL 1 – Chorvatsko-Slovenský specialista

(Někteří extrémisté tohoto levelu se vydávají i do Polska, Maďarska apod.)
Cestuje tam, kde mu rozumí a kde přesně ví, co může očekávat.
Typická hláška: “Pojedeme tam jako vždycky, doufám, že se tam nic nezměnilo a že tam budou stejní lidé“. 

LEVEL 2 – Zájezdový typ KLASIC

“Tak copak je hit letošního roku, paninko?” zní jeho otázka na přepážce CK ČEDOK a doufá, že to nebude příliš daleko a nebo v nějaké arabské zemi, kde ho naposledy, při omylem podniknutém opuštění hotelu, tahali za rukáv prodavači suvenýrů.
Klasická hláška: “Ale ta pláž to byla nádhera, viď, Pepo?“ zní věta jeho ženy po každé dovolené, i když měli lehátko (za příplatek) 50 m od výpustě hoven ze všech stopadesáti hotelů kolem a každodenní boj o místo na pláži a u snídaně je nutil vstávat v 5 ráno.

LEVEL 3 – Zájezdový typ EXOTIK 

“Hlavně někam, kde nebyli sousedi.” Je jedno kam a je jedno, že všechny hotely na světě vypadají stejně, důležitá je destinace, o které mohou vyprávět. Hotelové komplexy je vetšinou dokonale izolují od reálného sveta v navštívené zemi . Extrémisté této kategorie volí i příplatkové fakultativní výlety za dobrodružstvím a poznáváním odlišných kultur, což je asi stejně autentické, jako když pro japonskou výpravu v Praze, Okamura připraví moravskou jízdu králů v krojích, zakončenou v pivnici, kde bude náhodou zrovna hrát na dudy dudák.  Prostě jak to tak pražáci běžně po večerech v hospodách dělají (o efekt jde především, o autenticitu rozhodně ne).
     Nikdy se nenechte vlákat do pasti, která zní asi takto: “Přijď k nám na návštěvu, právě jsme se vrátili z dovolené”, budete mučeni dvěma a půl tisíci fotek ve stylu “já a socha” a nekončným slovním průjmem o tom, jak úžasné to tam bylo, jaké se tam natáčely filmy a neopomenou vyjmenovat všechna světová nej, které jim diktoval průvodce do zápisníčku.
Typické věty: “Tam to bylo úúúúúúúžasnééééééé,  to byste měli určitě vidět! To vám fakt doporučuji!“ prohlásí o to významněji, oč více si jsou jisti, že posluchač se tam nikdy nedostane.

Tlustá čára – začínají opravdoví cestovatelé s batohem, kteří opouštějí komfortní zónu.

LEVEL 4 – HORAL – lokální

Není důležitá vzdálená destinace, zážitky se dají najít i “kousek od domova”.
Tatry, Alpy i Balkán jsou doménou těchto cestovatelů s batohem, jejichž hlavním cílem je “prostě jít dál a vidět krásné výhledy”.
Typická hláška: “Parádně jsme si to s partou užili, myslím, že to bylo nakonec přes 200 km a přes 4 hřebeny“.
 Pozn. autora: tohle cestování považuji za opravdu krásné a naplňující, jediné co mi chybí, je poznávání zásadně odlišných kultur a životních úrovní jiných kontinentů – z čehož většinou plyne celkový nadhled nad problémy našeho světa. Právě díky této absenci se občas stane, že ačkoli jde už o cestovatele “nad čarou”, poslouchají Ortele nebo Okamuru a volili Zemana (což bývá ve vyšších levelech naštěstí vzácnost, která se nachází ve stopovém množství).

LEVEL 5 – CESTOVATEL – cestovkář (poznávací zájezdy s batohem)

Cestuje po světě, ale raději zaplatí 2-3 násobnou cenu cestovce či průvodci za to, že mu plán někdo připraví a bude mít jistoty, zkrátka někoho, kdo za něj případný problém vyřeší. Sice to není úplně “dobrodrůžo”, ani to není levné, ale na druhou stranu dává to možnost opravdu poznat země jiných kultur a pokud je člověk společenský, tak mu i může vyhovovat to skupinové cestování a poznávání lidí stejných zájmů.
Hláška: “Na Machu Picchu jsme sice nic neviděli, protože bylo všechno v mlze a další den už jsme podle harmonogramu museli být o 200 km dál, ale sešla se tam prima partička”.

LEVEL 6 – BAŤŮŽKÁŘ – nezávislý cestovatel

Typ batůžkář se hojně vyskytuje po celém světě a jde vlastně o základní verzi opravdového cestovatele. V ruce drží průvodce lonely planet a ten mu určuje směr jeho nezávislého cestování. Ačkoli právě ten průvodce je to, co mu ubírá z té nezávislosti, neboť každá zajímavost popsaná v průvodci, se do roka a do dne od vydání stává klasickou turistickou atrakcí včetně všech negativ z toho plynoucích. Baťůžkáře žene touha poznávat svět a i když se až příliš drží v kolejích svého plánu, vytvořeného dle “průvodce”, každá cesta mu připraví nějaké to dobrodružství a “životní vzdělání”. Lowcostový způsob prostě na cestě vždy něco zkomplikuje a to je jeho plus.

LEVEL 7 – ULTRA LOWCOSŤÁK

Většinou jsou to studenti nebo lidé těsně po škole, ale potkal jsem na cestách i padesátníky, kteří se prostě vysrali na svůj zpackaný život a začali žít znovu a naplno na cestách. Jejich doménou je spousta času na cestu a strašně málo peněz. Často si cestou přivydělávají a na některých místech zakotví na týdny nebo měsíce, než se posunou dál. Právě ten delší čas a nutnost komunikovat s domorodci, jim umožňuje hlubší pochopení problémů i důkladnější prozkoumání lokální přírody.

LEVEL 8 – DOBRODRUH 

To je vlastně baťůžkář, který ale celý svůj program staví na tom, aby šel vstříc neočekávanému. Nemá průvodce a často ani plán cesty. Pokud má možnost výběru, vždy volí tu horší variantu své trasy, protože ví, že tím se šance na dobrodružství zvyšují.
Typická hláška: “Tehdy jak mě okradli a já blbec nastoupil na špatnou loď, která jela opačným směrem než můj batoh, to teprve začalo být zajímavé”.

LEVEL 9 – EXPEDIČNÍK

Vymýšlí opravdu speciální cesty s jasně definovaným cílem (např. najít sněžného levharta nebo přejít poušť). Kombinuje fyzický výkon a jedinečný cíl. Díky tomu, že je na opravdové expedici, musí často poctivě dopředu plánovat, což má logiku, tady jde o šance na přežití. Nevědět, kolik si vzít jídla a že v oblasti jsou medvědi či nepřebroditelné řeky, se nevyplácí. Často jde o finančně náročné akce, na které musí shánět sponzory.
Pozn.: nevím proč, ale zdá se mi, že expedičníci jsou často nudní tvorové, kteří musí mít miliony zážitků, ale neumí je předat, možná je to prostě tím, jak postupují analyticky. Mám zkušenost, že s “dobrodruhy” bývá větší prdel, i když jsou o level níž.

LEVEL 10 – DOBYVATEL / OBJEVITEL

Udělat výjmečnou cestu, kterou ještě nikdo nikdy nepodnikl a dostat se na místo, které nikdo neviděl je v dnešním světě téměř nemožné, ale jsou mezi námi i tací, kteří jdou až na samou hranici.
 

+/- UPGRADE nebo DOWNGRADE?

upgrade:
  • Level 5-10 se počítá, až když poprvé navštívíte některý z chudých kontinentů (Afrika, Asie, Jižní Amerika)
  • Jakoukoli kategorii “nad čarou” můžete  upgradeovat, když pojedete single (opravdu doporučuji z vlastní zkušenosti – zážitky se násobí).
  • Nenavštěvujte turistické “hotspoty”. Všude kde se koncentrují turisti, se koncentrují i podvratné živly jako zloději, žebráci, mafie atd. pokud chcete reálnou zkušenost s danou zemí jeďte tam kde turisti nejezdí. Nebo si snad myslíte, že cizinec by si měl o nás udělat správnou představu, po kontaktu s taxikářema na letišti, či “piknikářema” před “hlavákem”, nebo procházce po Václaváku?
downgrade
  • kteroukoli kategorii můžete downgradeovat tím, že jste prostě blbec, který to nedělá kvůli sobě, ale kvůli sebeprezentaci či “trendům”.

A CO OSTATNÍ?

Existují další podkategorie lidí, kteří cestují po světě, ale nelze je zařadit:
  • Extrémní sportovec – paraglidista, kajakář, skialpinista apod., někdy bývá tak zaslepen svou specializací, že se zapomene dívat kolem sebe.
  • Vrcholový sportovec – často projezdil celý svět, ale kromě letiště, hotelu, restaurace a sportoviště neviděl nic.
  • Dobrovolník – charitativní – asi nejvíce chápe problémy lidí třetího světa, ale díky tomu často nevidí ty pozitivní stránky. Každopádně smekám před nimi uctivě klobouk!
  • Reportér – jeho zaměstnavatel chce šokující zprávu a to ho živí, krásy světa jdou tedy stranou, rychle najít konflikt nebo problém a hlavně slzy, slzy a křik se počítají vždycky.
  • Podkategorií je víc, ale nemá smysl se v tom pitvat. (a když už, tak v diskuzi pod článkem)

 

ZÁVĚR

     Každopádně, pokud jste nikdy necestovali s batohem na zádech, zkuste to! (Ať už je vám 15 nebo 70 let). Otevře Vám to obzory, získáte nadhled, který nikdy nemůžete získat čtením i těch nejchytřejších knížek, no a pokud vám, nedej bože, obraz o světě tvoří média, tak Vás PROSÍM!, zkuste to alespoň jednou, třeba i s cestovkou, ale s batohem na zádech a na jiný kontinent. Pochopíte jaký matrix ve vaší hlavě vytvořily každodenní negativní zprávy v TV a novinách.
     Kdyby bylo po mém, tak bych uzákonil povinnost všem lidem, kteři ovlivňují náš život, absolvovat “vysokou školu cestováním”, což znamená navštívit alespoň  dva z “chudych kontinentú” s batohem na zádech (Asie, Jižní Amerika, Afrika). Všichni učitelé, politici, vedoucí zpravodajských relací atd. – povinně! Věřím, že tohle by v důsledku pozitivně ovlivnilo strašně moc lidí.
Proč si myslím že je to tak důležité?
  • bohaté části světa jako Evropa, Severní Amerika, Austrálie apod. Vám mohou ukázat mnoho přírodních krás i památek, ale nikdy Vás nekonfrontují s realitou “chudého světa”
  • zjistíte co je to reálná chudoba a jak těžce se jinde musí bojovat o přežití
  • zjistíte, že nehledě na náboženství, jsou běžní lidé celého světa milí a nápomocní
  • zjistíte, že lidé v zemích které nemají sociální systém, jsou si více vědomi důležitosti rodinných či sousedských vztahů a vzájemné pomoci. ( bohužel sociálni systém plodí nezájem o druhé,  neboť “ten druhý” má nárok na to aby si zavolal sanitku či nastoupil do domova důchodcú, takže je to jeho problém a né “můj”),
  • a v neposlední řadě zjistíte, že lidé všude na světě jsou usměvaví a většinou i šťastní ačkoli žijí v bídě

cestování

     Nahlodal jsem Vás k cestování ve vyšším levelu, ale už vám v hlavě vyskakují pochybnosti a výmluvy?
“Neumím jazyk, nemám na to peníze, nemám na to čas, nevím s kým bych jel, jak bych to vysvětlil doma … a desítky dalších. Všechno jsou to jenom výmluvy!!! Serte na ně! Pokud chcete doopravdy jet, rozhodněte se teď hned a neodkládejte to! A stůjte si za tím!
Opravdu platí jen jedno přísloví:

“Kde je vůle je i cesta!”

 
Doufám, že se někde ve světě potkáme a nebo mi za nějaký čas napíšete, kde všude už jste byli a jak Vás to ovlivnilo.
Díky za přečtení a případné sdílení!
Váš  Marcel 
PS:
  • pokud máte zájem se mnou komunikovat na přímo nebo sledovat moje krátké postřehy z cest můžete použít můj facebook profil
  • pokud Vás zajímá čím fotím na cestách tak tady o tom píšu
  • budu rád, když mi napíšete nějaké vaše reakce do diskuse, pokusím se vyjádřit
Facebook komentáře
  • Alice Rouge

    Divný článek. Z legrace brát prostě nejde (už jen kvůli úpěnlivému tónu zcela vážných přesvědčovacích reakcí autora v diskuzi), autor samozřejmě mnohé přehání jen pro vlastní přibarvení (“silikonová blondýna s 15cm podpadky” – aha, jasně, to víte že to tak určitě bylo – přijde mi, jako by autor byl nějaký nerd, co o světě nic neví, a nechápe, že blondýna s podpadky na letišti mohla zažít daleko větší dobrodružství než on s nějakými foťáky a “tzv.” expedicemi – byť v popisovaném případě třeba ne) a samozřejmě, jeho škatulkování je šíleně zatuchlé a dávno mimo. Dle jím popisovaných věcí zažívá zcela věci zcela standartní a standartním způsobem (kromě putování v horách) a když si přečtu např. autorův text o Japonsku, tak dál již asi zkoumat nepotřebuji – po přečtení tohoto Jpn článku (může být něco víc tendenčního a nezajímavého než tento text a autorem navštívená místa? to je tak level 2) bych autora asi poslala někam já pro jeho mělkost, nezajímavost a zamrznutí v čase. Zároveň se mi vůbec nelíbí jeho neschopnost normálně diskutovat, ale jen “stírat”. Když mu kdosi oponoval, že to stejné je dnes i u lidí s foťákem, jak krouží kolem dětí a cvakají, tak psal, že nikoho takového nezná, přitom sám má to stejné v indexu stránky.
    Přirozeně respektuji autorův názor a pohled na tuto věc, tak to má být a žádný problém, ale vše hodnotí jen z pohledu turisty s nepromokavýma botama a foťákem, s co nejvíc nachozenými kilometry v horách. Strašně mi to připomíná jednoho kamaráda, který byl asi 20x někde v horách v Jižní Americe, spal ve stanech, mnoho dní mimo civilizaci atd., ale pak řekl třeba “já vůbec nechápu jak někdo může jet někam mimo hory, to je strašně komerční”, a chudák vůbec nevěděl jak moc mimo je. Autor jednoduše ve své snaze vyřídit si to se všemi lidmi s kufrem, kteří ho na letišti zdržují a otravují, nechápe že cestování je VELMI široký pojem a naprosto stejné “cestování” je jet např. za kulturou, historií, jídlem, mořem, pouští, horám, túrám atd. A je naprosto jasné, nechápu jak to v dnešní době ještě někomu nemůže docházet, že túry a hory a džungle apod. prostě naprosto přirozeně potřebují batoh a třeba města na pár dní (ano, i to je cestování i když spíš výlet) zase kufřík, naopak budete vždy působit směšně (s trekingovým batohem např. v Římě? Ehm. S kufrem v Patagonii? Také blbost). Ale s kufrem např. do Tasmánie a valné většiny zemí? No prosím? Proč ne.
    Přirozeně, i já nechápu lidi mladšího nebo středního věku, co někam jezdí s cestovkami a podobně, přijde mi to naprosto ujeté a líné, ale prostě to respektuji, ať si každý dělá co mu vyhovuje – v mých očích je to vlastně stejně směšné jako turista s batohem na horách, který tvrdí, že to je nejvíc underground cestování. Také tvrzení, že i špatné zážitky jsou vlastně dobré platí jen do určité míry – chápu, že mu někde na horách nikdo pistolí u hlavy např. jako svého času v Kašmíru nemířil, ale to autor prostě nebere. Nicméně samozřejmě, do určité míry jsou dané body správně popsané, to zase ne že ne.
    Ale vyzvala bych autora, když už tolik omílá to “vystoupení z vlastní komfortní zóny”, ať někdy zkusí někam zajet s kufrem a hlavně bez foťáku – vystoupí tím z VLASTNÍ komfortní zóny a najednou si možná uvědomí, že je nějak divně nedůležitý a vidí svět okolo ne jen jako otravný fotograf myslící si o sobě permanentně jaký je dobrodruh jen kvůli batohu a velkému foťáku, ale úplně jinak, a možná i o dost hlouběji – protože se bude moci oddat místu a situaci samotné a ne jen civění do hledáčku. A je úplně jedno, jestli pojede do dosti provařených míst, jako má navštívené/popsané na svých stránkách, anebo do opravdu posledních zajímavých a v rámci možností a doby stále méně objevených míst.

  • Tomáš Kala

    Jezdím většinou defíkem s rodinou – s malejma dětma, snažím se bavit s místňákama, spíme kde se dá… Plán cesty mívám, dělám si ho sám i podle Lonely – abych věděl kam nejezdit. Co jsem? :-) Vychází mi to na 6 s motorizovaným batohem. :-) Článek pobavil, díky.